Reklama
 
Blog | Alexandra Střelcová

A na co ty Paříš?

Od tý doby, co jsem si sbalila svejch pět švestek a přestěhovala se do Paříže, jsem si docela rychle zvykla na to pohodlí nemuset čekat na svého oblíbeného hudebního interpreta tři roky, než se objeví v Praze. Teda…. Nic proti pestrým aktivitám českých promotérů, Paříž je ale přece jenom trošku větší pupek světa, logická zastávka evropského turné skoro každýho hudebníka od Rihanny po nejvíc nezávislý bandy.  A v sobotu se v Paříži konala rovnou hudební akce roku, a o tý bych teď ráda poreferovala.

Pitchfork Music Festival Paris je akce, která již podruhé přilákala tisíce hudebních nerdů dychtících po tom vidět kapely, co teď letí. Festival, pořádaný od roku 2005 původně v Chicagu pod hlavičkou nejdůležitějšího hudebního blogu na světě, sem přivezl nejzvučnější jména a objevy roku, takže se do Paříže sjeli snad všichni fanoušci takzvané alternativní hudby z celé Evropy. Osobně proti tomu nic nemám, vlastně  jsem se na to těšila jak malý dítě a obdivně jsem okukovala organizaci celýho festivalu, protože až na nekřesťanský ceny (50 euro za jednodenní  lístek a 7 euro za pivo je i na Paříž trošku známka punku) to nemělo chybu. A i ty ceny k tomu vlastně tak trošku už patří. Prý se v davu mihla i Scarlett Johansson, ale upřímně bych si při pohledu na ní řekla, že je to asi jenom někdo, kdo tak vypadá. Na akcích podobnýho typu jsou totiž většinou krásní lidé. A já bych se chtěla zastavit u týhle kultury obecně, protože mi připadá, že si to prostě zaslouží.

Bude asi dost těžký odhadnout, kdy se z pravý, nefalšovaný indie music stalo odvětví hudebního průmyslu, který vydělává na tom, že je prostě cool. Podotýkám, že tohle nemá bejt kafrání o současnejch poměrech nezávislý hudby, hrdě se hlásím ke groupies, co maj dopředu koupený lístky na všechny super kapelky, co tu budou za sezónu hrát, byť jsem se popravdě ještě nedostala k tlustejm obroučkám a červený rtěnce. Ale právě ta tenká hranice mezi povrchností a upřímným oceněním hudebních počinů mě strašně fascinuje. Někdy mi připadá, že většina návštěvníků podobných akcí jsou vážení hudební kritici pyšnící se plátěnou taškou Rough Trade, jež vystudovali univerzitu nezávislé hudby, mají přehled o všech interpretech, žánrech a nejnovějších deskách, protože na Pitchforku tráví většinu svýho pracovního dne, ale na kytáru umějí tak maximálně Nothing Really Matters od Metallicy a sednout si za klavír, nezahrajou ani Kočka leze dírou. Ale pryč od stereotypů, soudit podle vzhledu je vlastně stejně tak povrchní. Hážu si máslo na hlavu pardon.

Reklama

 

Foťák neber, tak akorát ti ho ukradnou. A nebo se vožereš a pak ho ztratíš.“, zahučel Žežul zavazujíc si tkaničku u konversek, a tak jsem s těžkým srdcem nechala svůj novej nikon doma. Fakt škoda, protože Liars hráli dost na nic, a já jsem místo sledování pódia čuměla kolem sebe a hrála si na módní policii. Některý modely vážně stály za zvěčnění, asi jako když na stránkách Proti šedi vyjde fotogalerie s tim nejlepším z hipsterských outfitů posledního ročníku Creepy Teepee.

Akci pořádala francouzská agentura SUPER! MON AMOUR, která má tedy kromě velmi romantického názvu tak trošku monopol na organizaci asi tak 80% všeho, co se na poli „alternativní“ hudby a tedy především živých koncertů ve Francii děje. Stačí se kouknout na jejich stránky a je vám jasný, že tahle partička deseti Francouzů netráví chladné zimní večery doma u televize. Co tři dny, to akce typu, že bysme se na ní v Praze třásli dva měsíce. No jo no. Praha se sice s Paříží nedá moc srovnávat, ale dějou se tam zatraceně dobrý akce, i když to zrovna není Dan Deacon třikrát týdně.

„To jako prodávaj náhrdelník ve tvaru špagety za 38 euro?“, podivoval se Žežul nad uměním merchandisingu na festivalech, který ho evidentně ani po letech nenechává chladným. Náhrdelník se třemi těstovinami jste si mimochodem mohli koupit za 58 euro. Chápavě jsem pokyvovala a vzpomínala na to, jak jsme si se sestrou v Londýně na Brick Lane koupily za šest liber náhrdelník s chobotničkou, a pak ještě úplně stejnej v Pekingu, ale za 10 fenů, což by se dalo spočítat tak na 0,00002 halíře. Náhrdelníky ve tvaru těstovin šly ale na dračku, stejně jako polaroidy nebo starý kazety (příště vytáhnu svojí sbírku), a já si v duchu představovala, jak by tu asi cítil Theodor Adorno. A to se tu nehrál jazz ani be-bop.

Hudba Death Grips je opravdu hodně přísná, asi jako jejich frontman, co před pár dny na svoje stránky umístil odkazy ke stáhnutí svýho novýho alba. Když mu z domovskýho labelu Epic Records poslali mailem bububu, že se to nedělá, týpek se nezalekl, a celou e-mailovou konverzaci o tom, jak zlý labely vodíraj chudáčky muzikanty na internet rovnou umístil taky. A tak ho z Epic ještě ten den vykopli. Koncert se mu ale strašlivě vydařil a bylo to jedno z nejlepších vystoupení sobotní noci.

 

Ocenila jsem taky stavbu pódia, tedy dvou naproti sobě stojících stage-í, umělci se střídali tak, že jakmile dohrál jeden, začínal druhý na protějším pódiu, což významně urychlilo čekání nebo spíš nedočkavost z dalšího koncertu. Asi nejlepší na tom všem byl zvuk – naprostá pecka, balzám na uši i při 120 db. Co se týče organizační složky festivalu, ráda bych ještě poznamenala jednu takovou velmi milou věc. V životě jsem totiž neviděla, nebo spíše necítila tójky, co by voněly. No vážně! Ta Paříž má asi něco do sebe after all.

Na koncert Grizzly Bear jsem se vážně moc těšila, jejich uondaný sound však měl blíže k ploužákům od Coldplay než k těm energickým peckám, co jsem slýchávala z jejich desek. Asi jsem nebyla sama, protože ke konci jejich hodinovýho vystoupení už před sálem postávala a kouřila asi tak půlka festivalového publika. Korunu tomu dal zase Žežul, když zahlásil: „Grizzly Bear, to jako kdybych si teď dal čajíček a usnul u toho“. Dali jsme si pivo a přemejšleli, jak pojmenovat náš vlastní hudební počin – evidentně podle mustru „barva plus zvíře, to je naše kapela“ (pro doplnění připomínám hudební projekty s názvem Gold Panda či Panda Bear). Naposledy jsem narazila na kanadskou skupinu, co se s tim moc nepatlala a pojmenovala se jednoduše Color Animal.

Největší očekávání večera jsem vkládala do anglické dvojice Disclosure a s potěšením mohu konstatovat, že se moje věštecké schopnosti potvrdily. Jejich sound mi nápadně připomíná doby 2stepu a UK garage, doby, kdy to MJ Cole rozpaloval přímo v Radosti a doby, kdy žebříčkům britské hitparády vévodil song „Do you really like it?“, na který jsme pak trsali přímo na brightonské pláži během legendárního DJ setu Fatboye Slima. Saša Střelcová, šestnáct let. Ach.

Ale sladkých šestnáct let mi už není a kalit už taky nevydržim jak zamlada, na koncerty chodim poctivě kvůli muzice a ne kvůli tomu, že se tam ožeru s přáteli, i když občas to taky tak dopadne. Paříž je sice velkoměsto, ale noční doprava tady funguje spíš ve stylu Nečasovy austerity, takže jsem byla vážně moc příjemně překvapená, když se najednou ve tři ráno před areálem zjevil bílý reklamní autobus Pitchfork a rozvezl i nás, plebs, do ostatních končin Paříže, do zastávky, kam jsme to měli víceméně pěšky domů. Zůstaly mi dva umělohmotné kelímky s logem Pitchfork Music Festival Paris, jeden a půl žetonu (tenhle systém nesnášim, lepší, kdyby mi zůstaly ty ekvivalentní 3 ojra) a úsměv na rtech při pomyšlení na náhrdelník z těstovin. A s Žežulem už samozřejmě plánujem, kam vyrazíme příště.

Od tý doby, co jsem si sbalila svejch pět švestek a přestěhovala se do Paříže, jsem si docela rychle zvykla na to pohodlí nemuset čekat na svého oblíbeného hudebního interpreta tři roky, než se objeví v Praze. Teda…. Nic proti pestrým aktivitám českých promotérů, Paříž je ale přece jenom trošku větší pupek světa, logická zastávka evropského turné skoro každýho hudebníka od Rihanny po nejvíc nezávislý bandy.  Ale v sobotu se v Paříži konala rovnou hudební akce roku, a o tý bych teď ráda poreferovala.

Pitchfork Music Festival Paris je akce, která od roku 2010 přiláká každý rok tisíce hudebních nerdů dychtících po tom vidět kapely, co teď letí. Festival, pořádanej pod hlavičkou nejdůležitějšího hudebního blogu na světě, který sem běžně vozí nejzvučnější jména a objevy roku, takže se do Paříže sjíždějí všichni fanoušci takzvané alternativní hudby z celé Evropy. Osobně proti tomu nic nemám, vlastně jsem se na to těšila jak malý dítě a obdivně jsem okukovala organizaci celýho festivalu, protože až na nekřesťanský ceny (50 euro za jednodenní lístek a 7 euro za pivo je i na Paříž trošku známka punku) to nemělo chybu. A i ty ceny k tomu vlastně tak trošku už patří. Prý se v davu mihla i Scarlett Johansson, ale upřímně bych si při pohledu na ní řekla, že je to asi jenom někdo, kdo tak vypadá. Na akcích podobnýho typu jsou totiž většinou krásní lidé. A já bych se chtěla zastavit u týhle kultury obecně, protože mi připadá, že si to prostě zaslouží.

Bude asi dost těžký odhadnout, kdy se z pravý, nefalšovaný indie music stalo odvětví hudebního průmyslu, který vydělává na tom, že je prostě cool. Podotýkám, že tohle nemá bejt kafrání o současnejch poměrech nezávislý hudby, hrdě se hlásím ke groupies, co má dopředu koupený lístky na všechny super kapelky, co tu budou za sezónu hrát, byť jsem se popravdě ještě nedostala k tlustejm obroučkám a červený rtěnce. Ale právě ta tenká hranice mezi povrchností a upřímným oceněním hudebních počinů mě strašně fascinuje. Někdy mi připadá, že většina návštěvníků podobných akcí jsou vážení hudební kritici pyšnící se plátěnou tašku Rough Trade, jež vystudovali neexistující univerzitu nezávislé hudby, mají přehled o všech interpretech, žánrech a nejnovějších deskách, protože na Pitchforku tráví většinu svýho pracovního dne, ale na kytáru umějí tak maximálně Nothing Really Matters od Metallicy a sednout si za klavír, nezahrajou ani Kočka leze dírou. Ale pryč od stereotypů, soudit podle vzhledu je vlastně stejně tak povrchní, hážu si máslo na hlavu pardon.

 Foťák neber, tak akorát ti ho ukradnou. A nebo se vožereš a pak ho ztratíš.“, zahučel Žežul zavazujíc si druhou tkaničku u konversek, a tak jsem s těžkým srdcem nechala svůj novej nikon doma. Fakt škoda, protože Liars hráli dost na nic, a já jsem místo sledování pódia čuměla kolem sebe a hrála si na módní policii. Některý modely vážně stály za zvěčnění, asi jako když na stránkách Creepy Teepee vyjde fotogalerie s tim nejlepším z hipsterskýho outfitu posledního ročníku.

Akci pořádala francouzská agentura SUPER! MON AMOUR, která má tedy kromě velmi pěkného názvu tak trošku monopol na organizaci asi tak 80% všeho, co se na poli „alternativní“ hudby a tedy především živých koncertů ve Francii děje. Stačí se kouknout na jejich stránky a je vám jasný, že tahle partička asi deseti Francouzů netráví chladné zimní večery doma u televize. Co tři dny, to akce typu, že bysme se na ní v Praze třásli dva měsíce. No jo no. Praha sice není Paříž, ale dějou se tam zatraceně dobrý akce, i když to zrovna není Dan Deacon třikrát týdně.

„To jako prodávaj náhrdelník ve tvaru špagety za 38 euro?“, podivoval se Žežul nad uměním merchandisingu na festivalech, který ho evidentně ani po letech nenechává chladným. Náhrdelník ze třemi těstovinami stál mimochodem 58 euro. Chápavě jsem pokyvovala a vzpomněla jsem si na to, jak jsme si se sestrou na Brick Lane koupily za šest liber náhrdelník s chobotničkou, a pak ještě úplně stejnej v Pekingu, ale za 10 fenů, což by se dalo spočítat tak na 0,0002 halíře. Náhrdelníky ve tvaru těstovin šly ale na dračku, stejně jako polaroidy nebo starý kazety (příště vytáhnu svojí sbírku), a já si v duchu představovala, jak by tu asi cítil Theodor Adorno. A to se tu nehrál jazz ani be-bop.

Hudba Death Grips je opravdu hodně přísná, asi jako jejich frontman, co před pár dny na svoje stránky umístil odkazy ke stáhnutí novýho alba. Když mu chtěli z domovskýho labelu Epic Records mailem vyhubovat, že se to nedělá, týpek se nezalekl, a celou e-mailovou konverzaci o tom, jak moc některý labely chudáčky muzikanty vodíraj na internet rovnou umístil taky. A tak ho z Epic ještě ten den vykopli. Koncert se mu ale strašlivě vydařil a bylo to jedno z nejlepších vystoupení sobotní noci.

Ocenila jsem taky stavbu pódia, tedy dvou naproti sobě stojících stageí, umělci se střídali tak, že jakmile dohrál jeden, začínal na druhý na protějším pódiu, což významně urychlilo čekání nebo spíš nedočkavost z dalšího koncertu. Asi nejlepší na tom všem byl zvuk – naprostá pecka, balzám na uši i při 120 db. Co se týče organizační složky festivalu, ráda bych ještě poznamenala jednu takovou velmi milou věc. V životě jsem totiž neviděla, nebo spíše necítila tójky, co by voněly. No vážně! Ta Paříž má asi něco do sebe after all.

Na koncert Grizzly Bear jsem se vážně moc těšila, jejich uondaný sound však měl blíže k ploužákům od Coldplay než k těm energickým peckám, co jsem slýchávala z jejich desek. Asi jsem nebyla sama, protože ke konci jejich hodinovýho vystoupení už před sálem postávala a kouřila asi tak půlka festivalového publika. Korunu tomu dal zase Žežul, když zahlásil: „Grizzly Bear, to jako kdybych si teď dal čajíček a usnul u toho“. Dali jsme si pivo a přemejšleli, jak pojmenovat naší vlastní kapelu – evidentně podle mustru „barva plus zvíře, to je naše kapela“ (pro doplnění připomínám hudební projekty s názvem Gold Panda či Panda Bear). Naposledy jsem našla kanadskou skupinu, co se s tim moc nepatlala a pojmenovala se jednoduše Color Animal.

Největší očekávání večera jsem vkládala do anglické dvojice Disclosure a s potěšením mohu konstatovat, že se moje věštecké schopnosti potvrdily. Jejich sound mi nápadně připomíná doby 2stepu a UK garage, doby, kdy to MJ Cole rozpalovat přímo v Radosti a v Mecce a doby, kdy žebříčkům britské hitparády vévodil song „Do you really like it?“, na který jsme pak trsali přímo na brightonské pláži během slavného DJ setu Fatboye Slima. Saša Střelcová, šestnáct let. Ach.

Ale sladkých šestnáct let mi už není a kalit už taky nevydržim jak zamlada, na koncerty chodim poctivě kvůli muzice a ne kvůli tomu, že se tam ožeru s přáteli, i když občas to taky tak dopadne. Paříž je sice velkoměsto, ale noční doprava tady funguje spíš ve stylu španělském, takže jsem byla vážně moc příjemně překvapená, když se najednou ve tři ráno před areálem zjevil bílý reklamní autobus Pitchfork a rozvezl i nás, plebs, do ostatních končin Paříže, do zastávky, kam jsme to měli víceméně pěšky domů. Zůstali mi dva umělohmotné kelímky s logem Pitchfork Music Festival Paris, jeden a půl žetonu (tenhle systém nesnášim, lepší, kdyby mi zůstaly ty ekvivalentní 3 ojra) a úsměv na rtech při pomyšlení na náhrdelník z těstovin. A s Žežulem už samozřejmě plánujem, kam vyrazíme příště.